Strom života - listopad - Hana Málková

Hana Málková - Canisterapie Donáš:

V listopadu jsme v rámci projektu ARBOR VITAE - Strom života ocenili jako výjmečnou osobnost z našeho okolí, která se nebojí jít svojí cestou paní Hanu Málkovou. Slavnostní předání ceny proběhlo v úterý 25. 11. 2014 v 19:30 v prostorách kulturního klubu Fashion PUBlic v Liberci v Sokolské ulici poblíž Šaldova náměstí.

Teprve když sami prožijeme bolest, dokážeme být citliví k bolesti ostatních. Možná probouzejí těžké chvíle tu nejvzácnější část naší duše, bez které bychom nebyli úplní. Je ale důležité, jak se k vlastnímu i cizímu utrpení postavíme.
Naštěstí v tom nejsme sami, jsou tu naši čtyřnozí kamarádi. Neklidným dětem pomohou zaměřit pozornost na delší dobu, k těm, kdo nevidí, neslyší nebo nemluví, hovoří prapůvodním jazykem těla a dotyků, a těm, kdo tráví dlouhou dobu v nemocnici, pomáhají překonat stres a pocit opuštění.

„Pojď, no to je tvoje nožička, cítíš, jak má pejsek hebkou srst?“ Hanka Málková se s něhou sklání nad pětiletým Dominikem. Chlapeček nemluví, ale na celém jeho bezvládném tělíčku je vidět, jakou má z naší návštěvy radost. Je páteční ráno a skrz veliká okna raspenavského Domova pro osoby se zdravotním postižením prosvítá bledé říjnové slunce. Pátek ráno znamená pro místní děti canisterapii, tedy návštěvu pejsků a lidí, kteří s nimi pracují.
Podobně se Hanka skláněla nad postýl-kou před více než dvaceti lety. Jenže tehdy bylo postižené děťátko její vlastní. Kde našla sílu nerezignovat? A jak je možné, že má v sobě po tom všem tolik lásky a trpělivosti, že je dokáže předávat dál? „Pracuji hodně s dětmi, které mají poruchy chování,“ vypráví o chvíli později před domem ústavu. Zlobí se: „Je to hrozné. Děti často ani nevědí, jak se hladí pes! Místo lásky a pozornosti dáváme svým blízkým věci.“ Rovná si věci do tašky. „Pojďte představím Vás ještě Janě, to je ta moje postižená holčička.“

V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Půvabnou mladou dámu, která nás doprovází, považuju celou dobu za terapeutku. Ani ve snu by mne nenapadlo, že může z dítěte s kombinovanými vadami vyrůst takový krásný člověk. Kolik důvěry, naděje a usilovné péče je za tím asi skryto? O našem spěchu, v němž ztrácíme kontakt se svými bližními, přemýšlím i o týden později v Centru doléčování a rehabilitace v jablonecké nemocnici. Sedíme s Hankou, jejími kolegyněmi a dvěma pejsky na chodbě. Je neuvěřitelné, jakou pozornost zvířata vzbuzují. Není nikdo, kdo by kolem nich prošel bez zastavení. Podrbat je touží nejen sestřičky, lékaři a návštěvníci, ale také velmi nerudně vyhlížející pán, který by se u nás jinak nezastavil. Jako kdyby pejsek lámal hradbu nedůvěry a ostychu, která je mezi cizími lidmi přirozená.

O chvíli později leží jeden chlupáč pod rukama stařičké paní, která má po mrtvici ochrnutou půlku těla. „Když Vám dám na dlaň trochu másla, pejsek Vám ji olíže. Cítíte, jaký má drsný jazyk?“ Terapeutka i pacientka se smějí a mě napadá, kdy tu dlaň hladil někdo naposledy.

Nezapomněli jsme tak trochu, že spolu můžeme mluvit nejen slovy, ale také doteky? Že nic nenahradí přirozenou zkušenost se světem a všemi jeho barvami, zvuky i povrchy? Dokážeme být dostatečně vnímaví a citliví k sobě i svému okolí? Nesvazuje nás příliš ten náš uspěchaný koloběh plný písmen, čísel a virtuální reality? Není pak náš život o mnoho smutnější a chudší? Ještě že jsou mezi námi takoví lidé jako Hanka, kteří nám připomínají naši sounáležitost s přírodou i odpovědnost vůči svým blízkým.

S Hankou Málkovou, koordinátorkou Canisterapie Donáš P.A.C, si povídala Lucie Nováková www. komplexnimysleni.cz

Další fotografie najdete v naší FOTOGALERII

Více informací o Canisterapii Donáš najdete na webových stránkách: www.terapie.7x.cz